Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území.
Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický.
Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti).
Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem).
Nejvýznamnějším historikem,
filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav
Balbín.
Výraznou roli v národním obrození (1.
polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef
Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav
Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký)
a folkloristika (Karel Jaromír Erben).
Ve druhé polovině 19. století století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888).
K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu.
Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila).
Velkou společenskou roli sehrával národopisec
Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub.
Navzdory rozvoji,
mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době
české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde.
Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund
Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky,
právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk,
psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido
Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl.
Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění
Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý
život zůstal filozof Bernard Bolzano.
Za první
republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich
Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon
objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i
Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda. V Praze
se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius,
Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek),
který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a
světu.
Nacistická okupace ze země vyhnala i významné
budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma
Flussera.
V 60. letech 20. století zájem světa budil
neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím
Pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík
(spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker.
V 70. letech 20. století to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho.
Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner).
Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla.