Po vzniku Československa v roce 1918 začaly debaty o budoucím územněsprávním uspořádání republiky. V českých zemích na straně jedné (do roku 1918 byly součástí Předlitavska) a na Slovensku a Podkarpatské Rusi na straně druhé (do roku 1918 součást Zalitavska) totiž existovaly odlišné systémy územní správy a samosprávy. Již v roce 1919 se v okruhu vlády zrodila myšlenka vytvořit na celém území státu kraje, jichž se v Čechách plánovalo osm, na Moravě a ve Slezsku pět, na Slovensku šest a Podkarpatská Rus měla být jedním krajem. Dne 12. srpna 1919 prezentoval tehdejší ministr vnitra Antonín Švehla revidovaný návrh, v němž se již tato územní jednotka označovala jako župa, čímž se navazovalo na tradici župního zřízení v Uhersku. Župní zřízení mělo vytvořit jednotný celostátní systém. V parlamentní debatě to poslanec Bohumil Fišer shrnul následovně: „Župní zřízení má však také vyšší cíl a tím jest jednotná konstrukce celého státu. Na Slovensku jest župní zřízení prastarého původu. Tam jest župní tradice vžilá, takže nebude tam naše župní zřízení něčím cizorodým, i když naší správní reformou dostane nový obsah. Autonomie zemská, na způsob staré naší zemské samosprávy, byla by tam něčím zcela novým. I když dnešní poměry na Slovensku s vládou bratislavskou jsou přechodně opatřením nezbytným, přece pro stát unifikovaný neznamenají takové nebezpečí, jakým by byla zemská samospráva. My v našich zemích zemskou správu rušíme a župním zřízením se Slovenskem unifikujeme celý stát.“ Dne 16. října 1919 vyslovila vláda souhlas s návrhem zákona o zavedení žup.
V této době se zřízení žup stalo předmětem regionálního lobování. O sídlo župy se ucházela města jako Znojmo, Jičín, Pardubice nebo Mladá Boleslav. Představitelé těchto měst vyvíjeli nátlak na poslance, včetně organizování demonstrací a petičních akcí. Do celé problematiky začal zasahovat i národnostní aspekt. Zejména Československá národní demokracie župní zřízení odmítala, protože minimálně dvě župy v Čechách, Karlovarská a Českolipská, by byly etnicky většinově německé.