Na konci roku 1849 skončila patrimoniální správa, při níž každé dominium představovalo samostatný správní obvod. Velikost těchto obvodů byla dána zejména majetkoprávními vztahy, takže byla velmi rozmanitá. Zatímco některá dominia zahrnovala sotva jeden dvůr a několik hektarů pozemků, jiná dominia čítala stovky vesnic a městysů. Kvůli své různorodosti byly dosavadní správní obvody pro potřeby veřejné správy zcela nevhodné. Byl proto vytvořen zcela nový systém soudních a politických okresů. Rozdělení českých zemí bylo vyhlášeno císařskými rozhodnutími č. 290/1849 ř. z. (Čechy) a 291/1849 ř. z. (Morava a Slezsko). Vztah vůči krajskému a podkrajskému zřízení byl vymezen prováděcími nařízeními č. 352/1849 ř. z. (Čechy) a 355/1849 ř. z. (Morava a Slezsko). Reforma veřejné správy v letech 1854–1855 se velikosti obvodů soudních okresů změnilo jen nepatrně. Byla však zrušena nezávislost soudnictví a veřejné správy. Nezávislost soudů byla obnovena až roku 1868.
Od politických okresů (do roku 1918 okresní hejtmanství) se lišila (pro Rakousko platí dosud) obvykle menším územním rozsahem a tím i větším počtem okresních soudů. Často se proto stávalo, že se území jednoho politického okresu skládalo ze dvou, tří nebo i více soudních okresů. V některých případech bylo území jednoho soudního okresu rozděleno mezi několik politických okresů (například zemské hlavní město Brno bylo rozděleno mezi dva soudní okresy, kterými byl soudní okres Brno‑město a část soudního okresu Brno‑okolí) nebo naopak jeden soudní okres mohl zahrnovat více politických okresů (např. politický okres Olomouc‑venkov tvořil spolu s územím statutárního města Olomouce jeden soudní okres Olomouc). Organizace státní správy a soudnictví byla v Československu oddělena až do 31. ledna 1949.
