V 7. století byla Morava součástí Sámovy říše.
V první čtvrtině 9. století se v dolnomoravských úvalech začal formovat raněstředověký útvar. Jeho knížata, nazvaná v novověku Mojmírovci, připojila v roce 833 k sídelnímu jádru i zemi na druhé straně Karpat – nitranské knížectví (jihozápadní Slovensko) a Morava se tak stala centrem prvního raně feudálního státu na území dnešní České republiky – Velkomoravské říše.
Mezi Velkomoravskou říší a Byzancí byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. jí vyšel vstříc žádosti knížete Rostislava a vyslal na Moravu misii vedenou „soluňskými bratry“ Konstantinem a Metodějem. Jejich zásluhou se Velkomoravská říše stala kolébkou slovanské vzdělanosti a začala se tu šířit východní větev křesťanství. Druhý z věrozvěstů se o něco později stal prvním a jediným moravsko-panonským arcibiskupem.
Velká Morava byla politicky a vojensky silným středoevropským státem s mocnými panovníky v čele (nejslavnějším byl Svatopluk) a na svou dobu udivující hmotnou kulturou. Prameny se mimo jiné zmiňují o velikosti a výstavnosti Svatoplukova města (neznámého jménem, snad Veligrad) a bohatství jeho země. Přesto nakonec říše, oslabená vnitřními dynastickými rozpory, nevydržela trvalý tlak Franků a zejména nájezdy nového protivníka z východu: kočovných Maďarů.
Po zániku říše v letech 906/907 existuje pro následující století jen minimum písemných zpráv. Je pravděpodobné, že území nynější Moravy se dostalo pod vliv Uher popřípadě Polska. Zbytky původní světské a církevní správy byly patrně zachovány.