Čechy (latinsky Bohemia, německy Böhmen, polsky Czechy) jsou historická země na západě České republiky.
Dříve byly jako království centrem Koruny české. Kořen slova Čech pravděpodobně odpovídá významu člověk. Latinský ekvivalent Bohemia, původně Boiohaemum (doslova „země Bojů“), jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bójů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l.
Čechy na západě hraničí s Německem, na jihu s Rakouskem, na východě s Moravou a na severu s Polskem.
Geograficky jsou ze severu, západu i jihu ohraničeny řetězem hor, z nichž nejvyšší jsou Krkonoše, v nichž se nalézá i nejvyšší hora Čech Sněžka.
Nejdůležitější řeky jsou Labe a Vltava, přičemž kolem Labe se rozprostírá úrodná Polabská nížina.
Hlavním a největším městem Čech je Praha. K dalším důležitým městům patří například Plzeň, Karlovy Vary, Kladno, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice a České Budějovice. Na historickém území Čech leží také malý kousek Jihlavy.
Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše (~907) politickým centrem česko-moravsko-slezského prostoru. Po roce 1019 (či 1029) k nim byla vojensky připojena Morava, poté přibylo Slezsko, obojí Lužice a později i Česká Falc a Braniborsko.
Karel IV. scelil 7. dubna 1348 tato území do útvaru nové kvality: zemí Koruny české. Tím vliv i územní rozsah Čech zmenšil, protože ostatní území nebyla už pouhými částmi Českého království, ale částečně autonomními členy Koruny. Čechám však bylo vyhrazeno ústřední postavení „hlavy“.
Od správních reforem Marie Terezie z roku 1749 však Koruna česká přestala prakticky existovat a vazby mezi jejími zeměmi byly oslabovány posilováním vlivu vídeňského centra Habsburské říše.
Se zánikem Rakousko-Uherska zaniklo i České království. Čechy do roku 1948 zůstaly jako země Česká i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa.
Od roku 1949 se území Československa dělilo na kraje a Čechy jako správní jednotka zanikly. Dodnes jsou vnímány jako svébytný kulturní celek.
Po poválečném vysídlení Čechů německé národnosti, kteří do roku 1945 v některých regionech převažovali, zde žije obyvatelstvo většinově mluvící českými nářečími a hlásící se k české národnosti.
Území
Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje kromě zhruba třetiny okresu Jindřichův Hradec, jež patří k Moravě), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (celé území kraje s výjimkou pozemků v katastru Pece pod Sněžkou patřících původně k polské části Slezska), Liberecký (celé území kraje s výjimkou pozemků v katastrech Harrachova a Kořenova patřících původně k polské části Slezska), Pardubický (mimo přibližně poloviny okresu Svitavy patřící k Moravě a malé části okresu Ústí nad Orlicí, která je rovněž součástí Moravy), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (v Čechách se nachází necelá polovina území kraje, více než polovina patří k Moravě), a Jihomoravský (k Moravě z Čech náleží pouze obec Jobova Lhota).
Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku, lépe vyjádřeno Čechám (tehdy zemi Koruny české), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolními Rakousy a Horními Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko.
Do roku 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící s Čechami na severovýchodě, je dnes součástí Polska. Kladsko bylo až do 70. let 20. století součástí Arcidiecése pražské.