Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Konkrétní kraje se utvářely ale postupně z označení jen původně neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy (tzv. sněmíky) roku 1434. Na počátku se jednalo o 12 krajů:
• Bechyňský kraj (správní středisko Bechyně)
• Boleslavský kraj (Mladá Boleslav)
• Čáslavský kraj (Čáslav)
• Hradecký kraj (Hradec Králové)
• Chrudimský kraj (Chrudim)
• Kouřimský kraj (Kouřim), také zvaný Pražský
• Litoměřický kraj (Litoměřice)
• Plzeňský kraj (Plzeň)
• Prácheňský kraj (Prácheň, později Písek)
• Rakovnický kraj (Rakovník)
• Slánský kraj (Slaný)
• Žatecký kraj (Žatec)
Zvláštní postavení měly tzv. vnější kraje:
• Loketský kraj (Loket)
• Kladský kraj (Kladsko)
• Trutnovský kraj (Trutnov), roku 1515 připojen k Hradeckému kraji
Mimo krajské zřízení stály částečně autonomní oblasti:
• Chebsko (Cheb)
• Ašsko (Aš)