Česká, moravská a slezská hudba má své kořeny
v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní
píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj
ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ
je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky
staročeštiny (patrně v průběhu času).
První
duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české
země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století.
Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z
Veitmile.
Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se
přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu
kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká
Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského
chorálu již složitější básnickou formu.
Významným střediskem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde
pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším
Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku
1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si
zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu
přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejména
Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město
pražské).
Důležitou etapou ve vývoji české hudby
bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako
samostatný profesionální obor. Za první české hudební
skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Heinrich Biber,
Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Dismas
Zelenka, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František XaverRichter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi, Leopold
Koželuh či Adam Václav Michna z Otradovic.
V národním obrození na
barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav
Jan Křtitel Tomášek.
Toto byla základna, na níž se
ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři
moderní české , moravské a slezské vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejména
Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější
český skladatel ve světě (zejména Novosvětská, Rusalka, Slovanské
tance).
Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou: Leoš Janáček (Jenůfa, Káťa Kabanová), Bohuslav Martinů, Josef Suk, Vítězslav Novák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Alois Hába, Ervín Schulhoff, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben.
Na
Moravě se narodil světově proslulý skladatel Gustav Mahler, v
Hollywoodu se prosadil další moravský rodák Erich Korngold, v
Praze se narodil klavírní virtuóz Ignaz Moscheles, z vídeňské
české komunity vzešel Ernst Křenek.
Prosadili se i
interpreti. Dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav
Neumann nebo Karel Ančerl. Houslisté Jan Kubelík, František
Benda, Vojtěch Živný nebo Jan Křtitel Václav Kalivoda.
Violoncellista David Popper či cembalistka Zuzana Růžičková.
Také pěvkyně Ema Destinnová, z těles pak orchestr Česká
filharmonie.
Krátce po druhé světové válce také
vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro,
který se tradičně koná v Rudolfinu.
Češi, Moravané a Slezané se ve 20.
století ujali i v nových žánrech.
V jazzu Jaroslav Ježek, v operetě Oskar Nedbal či Rudolf Friml, v populární hudbě Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica.
V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejména Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody).