Do praxe byla nakonec 12. května 1855 uvedena méně radikální reforma, která počet krajů stanovila na celkových 20, čímž se opět přiblížila historickému členění. Nejpodstatnějším rozdílem bylo zavedení Pražského kraje v dříve rozdrobených středních Čechách. Okresy byly tzv. smíšené (tzn. spojovaly správu a soudnictví) a kraje, řízené krajskými úřady v čele s krajskými představenými, byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.
Čechy (13 krajů, 207 okresů, 2 samostatné městské úřady):
• Čáslavský (rozšířen o oblast Kolína a Poděbrad)
• Českobudějovický
• Hradecký
• Chebský (zhruba Loketský kraj s Tachovskem)
• Chrudimský
• Jičínský (zhruba roven kraji Bydžovskému)
• Litoměřický
• Mladoboleslavský
• Písecký (zhruba roven kraji Prácheňskému)
• Plzeňský
• Pražský (zhruba území Podbrdska, Rakovnicka-Slánska a většiny Kouřimska)
• Táborský (včetně někdejšího Vltavska)
• Žatecký
Morava (6 krajů, 76 okresů, 2 města):
• Brněnský
• Jihlavský
• Novojičínský (většina území kraje Přerovského)
• Olomoucký (včetně Přerova)
• Uherskohradišťský
• Znojemský
Slezsko (1 kraj, 22 okresů, 1 město)
Dne 23. října 1862 bylo ovšem krajské zřízení zrušeno (na Moravě a ve Slezsku již 5. června 1860). České země se od té doby členily již jen na okresy. Krajské úřady, které si ještě podržely některé pravomoci, byly definitivně zrušeny roku 1868.