Literární
dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o
praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí
válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností
Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti
spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment
Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma
hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život
Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z
Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní
legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů)
i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla
IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a
Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří
došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů
evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější
představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými
autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po
porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620
nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny.
Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup
češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který
začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy
obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli
Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a
Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí.
Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura
(Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve
třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský
dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i
vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel
Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová),
či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině
19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly
skupiny s různým programem - májovci (Jan Neruda, Vítězslav
Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech),
lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois
Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv.
anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19.
století začínala též vzkvétat německy psaná literatura
(zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především
díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným (Rainer
Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín
Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner‑Eschenbachová, Leo
Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli
světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav
Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm.
Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se
sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské
poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů
nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav
Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu
(roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker,
Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel
Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír
Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se
největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná
lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z
politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968)
rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným
exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef
Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na
disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma,
Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin
Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího
mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové
revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z
nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadil Patrik Ouředník a
Jáchym Topol.
K významným novinářům krom výše
uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand
Peroutka.
V ČR je udělována významná mezinárodní
literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří
k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a
za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího
Ortena či Cena Josefa Škvoreckého.
ČR má unikátní
síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více
než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní
knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším
památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis
Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun),
Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity,
„Knihy na řetězech“ z knihovny jáchymovské městské školy
ze 16. století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce
Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka
grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z
roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16.
století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z
roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8.
století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či
Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém
území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též
Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy
a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a
rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník
národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v
letohrádku Hvězda a v Petschkově vile v Bubenči. Památník
disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris.
Zeměpis České republiky: země Čechy, Morava a Slezsko, zeměpisná jména a doplněk názvu