Dne 9. ledna 1925 pražská městská rada schválila šest zásad pro pojmenovávání:
preference tradičních původních názvů
preference názvů podle povahy místa
pro nové ulice vzniklé po roce 1918 je možno použít vlastenecky zaměřené názvy
respektování ucelených místních názvoslovných soustav
výjimečně možno pojmenovat ulici podle osoby, která v místě žila, avšak zásadně ne podle dosud žijící osoby
v ostatních případech se měly volit názvy podle zemí, krajů, míst, řek, hor atd., pokud možno v části města ležící ve směru skutečného umístění této lokality
Podobný soubor zásad přijal Ústřední národní výbor hlavního města Prahy dne 14. ledna 1946:
pojmenování ulic a jejich označení slouží především orientaci
každé pojmenování ulice, náměstí, nábřeží, mostu nebo sadu se může vyskytovat na území hlavního města Prahy pouze jednou
k pojmenování ulic má být použito starých vžitých názvů a to buď názvů míst, kde ulice vznikla, nebo dle povahy, směru či rázu a polohy, kde ulice leží, rovněž je možné použít jmen vynikajících nebo památných míst, kde ulice má k dotyčné události nebo osobě určitý vztah
pojmenování ulice má být voleno tak, aby pokud možno bylo trvalé a nepodléhalo změnám doby
v případě použití určité soustavy pro pojmenování ulic má být tato zachována a doplňována
Usnesením ze dne 8. prosince 1947 byla mimo jiné doplněna možnost použít jmen po obětech okupace a revoluce a osob, které se zasloužily v době nesvobody o národ a stát. Na základě usnesení rady ÚNV hl. m. Prahy ze dne 14. října 1952 byly odstraňovány názvy, které byly v rozporu se schválenými zásadami nebo nevyhovovaly dobré orientaci a především byla vyřazena jména osobností první republiky a podpořena nová pojmenování poplatná době. Dne 8. prosince 1962 schválila Rada Národního výboru hlavního města Prahy nový návrh na celkovou koncepci označování ulic a ostatních veřejných prostranství, který předjímal následující rozšiřování města.
Od roku 1991 přibyla například zásada nepojmenovávat ulice a veřejná prostranství podle dosud žijících osobností, politických stran, hnutí, abstraktních pojmů souvisejících s historickými událostmi a podle institucí, organizací, spolků či firem, pokud působily po roce 1945 nebo působí dosud.
Obdobná pravidla jsou uznávána i v jiných městech. V některých obcích se nebrání názvům voleným s humorem či nadsázkou, například v Humpolci mají Hliníkovu ulici podle svého nejznámějšího, avšak fiktivního přistěhovalce. Pražská Místopisná komise dbá na serióznost a nedoporučila například pro nový obytný celek v Hrnčířích sadu názvů na náměty knih o Harry Potterovi.
Kromě místních soustav inspirovaných geograficky, vlastenecky apod. stojí za zmínku soustava ulic pojmenovaných podle rostlin a květin na Zahradním Městě (1934) a „racionální“ systém na Spořilově (1928–1931, např. Jižní I–XVII, Severozápadní I–VI atd.), obojí v katastrálním území Záběhlice v Praze.
Marek Lašťovka v roce 2012 pražská názvosloví shrnul tak, že z přibližně 7350 pojmenovaných pražských ulic a prostranství téměř třetina ulic se jmenuje podle své polohy či místa (Na Vrchu, Za Rybníkem ap.), 11 % podle pomístních a místních názvů (K Peluňku, Na Křtině apod.), 20 % podle českých vesnic, přes 20 % podle osob a zhruba 20 % připadá na ostatní typy názvů (zvířata, rostliny, nerosty, zeměpisné pojmy, události, řemesla aj.). Jako nejzajímavější jmenoval názvy U úlů, Vidlák, U zeleného ptáka či U nás.
V Praze jako reakce na živelná přejmenovávání míst při Sametové revoluci vznikla 13. prosince 1989 tzv. Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy, jejímiž členy byli pracovníci onomastického oddělení ÚJČ ČSAV, katedry českého jazyka FF UK, Geodetického a kartografického podniku Praha, Archivu hlavního města Prahy, Muzea hlavního města Prahy, Klubu za starou Prahu, Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, Genealogické a heraldické společnosti, Historického ústavu Československé armády a odboru dopravy a odboru vnitřních věcí Národního výboru hlavního města Prahy. V čele skupiny stál archivář Bohdan Zilynskyj a skupina si kladla za cíl předejít nežádoucím krajnostem při přejmenovávání a vnést do názvoslovné činnosti řád. Od počátku roku 1991 se stala místopisnou komisí Rady hlavního města Prahy – tato komise je zřizována v každém volebním období (pouze v letech 1995–1996 byla pouze subkomisí právní komise). Hlavní vlna přejmenovávání po komunistickém režimu probíhala v Praze do roku 1996, těžiště činnosti se tak přesunulo na pojmenovávání nových ulic. Tato komise získala klíčový vliv, avšak ne všechny její návrhy jsou přijímány a ne úplně všechny uskutečněné změny získaly její doporučení, rozhodnutí činí rada města.
Podle § 29 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, přísluší obci (v samostatné působnosti) rozhodovat o názvech částí obce, ulic a jiných veřejných prostranství. Podle § 13 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, o názvech ulic, silnic, náměstí, parků a mostů, jakož i dalších veřejných prostranství rozhoduje hlavní město Praha, a to zpravidla na základě návrhů podaných městskými částmi. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se podle obou zákonů nepojmenovávají shodnými názvy (rozumí se v rámci jedné obce – tuto zásadu do roku 2016 porušovalo několik ulic v původně samostatném Josefově, které byly duplicitní s názvy v Jaroměři).
Ulice a veřejná prostranství se podle § 29 zákona o obcích a § 13 zákona o hlavním městě Praze z roku 2000 nepojmenovávají podle jmen „žijících osobností veřejného života“. Podobné omezení („Ulice nebo jiná veřejná prostranství se zásadně nepojmenovávají podle jmen vynikajících osobností veřejného života domácího nebo zahraničního, které dosud žijí.“) bylo stanoveno již vyhláškou 97/1961 Sb. V Praze podobná zásada byla přijata již v roce 1925. Po žijících osobnostech se nejčastěji pojmenovávalo po vzniku Československa i po druhé světové válce a v padesátých letech. Několik ulic byla pojmenováno podle žijících osob před účinností zákona o obcích (12. listopadu 2000), kdy byla právní síla vyhlášky z roku 1961 zpochybněna. Ve Veselí nad Lužnicí přejmenovali nábřeží Pionýrů na nábřeží Jaroslava Foglara ještě za Foglarova života. V Pelhřimově roku 1998 pojmenovali ulicí po bratrech Lipských po smrti Oldřicha se souhlasem dosud žijícího bratra Lubomíra. Čáslav pojmenovala ulice po svých rodácích Miloši Formanovi a Jarmile Kratochvílové nebo zde působící atletky Ludmily Formanové ještě za jejich života. Ministerstvo vnitra se sice v roce 1999 pokusilo pojmenování po Kratochvílové a Formanové zabránit, ale existoval názor, že ústavní právo obcí na samosprávu má vyšší právní sílu než vyhláška z doby, kdy takové právo neexistovalo (zákon o obcích v roce 1999 ještě neexistoval), a město si nakonec prosadilo své. V některých městech je samo pojmenování ulice nejednoznačné a pouze z průvodní dokumentace či kontextu pojmenování lze zjistit, podle které ze známých osobností je ulice pojmenována (např. ulice Klausova či Babákova v Praze); k rozhodnutí o pojmenování však zákon žádné průvodní vysvětlení nevyžaduje. Ve vztahu k právnickým osobám, například firmám, podobné omezení zákon nestanoví a záleží na zastupitelstvu, do jaké míry a za jakých podmínek vychází vstříc přáním místních podniků, developerů apod.
Nové názvy ulic s sebou přinášejí i administrativní důsledky a s tím spojené náklady zejména pro firmy, které mají v dané ulici sídlo. Ty pak proti pojmenování mohou protestovat. Například po převratu v roce 1989 bylo údajně v obci Příšovice, ve které není evidovaná žádná pojmenovaná ulice, navrženo pojmenování silnice vedoucí do Přepeř jako Větvičkova (web obce ještě v roce 2014 uvádí, že tak je pojmenována, ale v registru adres a v mapách není toto pojmenování zaneseno), a to podle Václava Větvičky (25. 3. 1865 – 4. 11. 1937), čestného občana Příšovic, tamního někdejšího řídícího učitele a včelařského a hasičského jednatele, dědečka botanika Václava Větvičky. V ulici sídlící firmy i soukromníci se údajně nespokojili s tím, že by si museli dát předělat razítka a dokumenty jen kvůli změně názvu ulice, proto „ona ulice už zase není Větvičkova“.
Vedle oficiálních pojmenování existují i různé lokální systémy označování ulic a neúřední názvy – například tradiční číslování „alejí“ v Kersku, neoficiální pojmenování ulic ve zbraslavské osadě Strnady, různá soukromá označení účelových komunikací atd.
V Brně názvy navrhuje a posuzuje jako poradní orgán rady města Pracovní skupina pro názvosloví města Brna, které v roce 2016 předsedala Eva Kubánková. V jedenáctičlenné komisi zasedá kromě úředníků také kartograf, archivář, historik, jazykovědec, jeden ze zastupitelů města, zástupce Kanceláře architekta města Brna a zástupce městského dopravního podniku. Při pojmenování ulic se řídí několikastránkovými zásadami. Je nutné posoudit jazykovou a historickou stránku názvu, název nesmí být vulgární, urážlivý či nepravdivý a má zapadnout do lokality. V některých lokalitách jsou tematické systémy: v Černých Polích literáti a malíři, na Lesné architekti a umělci, v Kohoutovicích hudebníci všeho druhu, v Medlánkách ovocné stromy. Předsedkyně komise Kubánková nemá ráda souběžný výskyt podobných názvů, což jsou podle ní například názvy Kubova, Kubíkova a Kubíčkova. Také se prý komise snaží vyvarovat předložkových názvů, protože „lidé – a zejména děti – totiž nevědí, jak se správně píšou velká a malá písmena“. Mezi lety 1990 a 1993 bylo v Brně změněno nebo zrušeno kolem dvou stovek názvů. V posledních 10 letech před rokem 2016 bylo v Brně schváleno asi 70 nových názvů.