Reskriptem Marie Terezie z 23. ledna 1751 byly čtyři plošně největší české kraje rozděleny, konkrétně:
• Bechyňský kraj na podíl táborský a budějovický,
• Plzeňský kraj na podíl plzeňský a klatovský,
• Žatecký kraj na podíl žatecký a loketský a
• Hradecký kraj na podíl hradecký a bydžovský.
Počet krajů v Čechách se tak zvýšil z 12 na 16. Krajské úřady byly zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.
Od roku 1751 tedy existovaly v Čechách tyto kraje:
• Berounský kraj (Praha, 1788–1792 sídlem Beroun)
• Boleslavský kraj (Mladá Boleslav)
• Budějovický kraj (České Budějovice)
• Bydžovský kraj (Nový Bydžov, už od roku 1784 ale krajský úřad sídlil v Jičíně)
• Čáslavský kraj (Čáslav)
• Hradecký kraj (Hradec Králové)
• Chrudimský kraj (Chrudim)
• Klatovský kraj (Klatovy)
• Kouřimský kraj (Praha)
• Litoměřický kraj (Litoměřice)
• Loketský kraj (Loket) (se stále mimořádným postavením Chebska a Ašska)
• Plzeňský kraj (Plzeň)
• Prácheňský kraj (Písek)
• Rakovnický kraj (Praha, od roku 1788 Slaný)
• Táborský kraj (Tábor)
• Žatecký kraj (Žatec)
Do žádného z těchto krajů nepatřila Praha, spravovaná samostatně. Za Josefa II. bylo dočasně nařízeno, aby sídlo kraje bylo pokud možno v geografickém středu každého kraje. To vedlo k tomu, že např. Hradecký kraj měl v letech 1779–1792 sídlo v Hořiněvsi.